První historicky dochovaná léčba se uskutečnila na sklonku 14. století, kdy vladař Karel IV. koupal své nemocné nohy v minerální vodě jednoho z pramenů. Dalších cca 200 let se proto léčilo výhradně koupelemi. Nemocní zůstávali v souladu s poznatky tehdejšího lázeňského lékařství v horkých koupelích tak dlouho, dokud jim nerozpraskala kůže, protože teprve pak byly odplaveny z těla všechny neduhy.

Až po roce 1521 se na podnět lázeňského lékaře Václava Payera začala zvolna používat vřídelní voda i k vnitřnímu užití. Začátky pitné kúry byly opět poněkud svérázné – tehdejší předepisované množství minerální vody se pohybovalo v rozmezí 3 – 5 litrů denně.

Teprve 18. století přineslo díky zásadním lékařským poznatkům Dr. Davida Bechera vyváženost pitné kúry.

Tento uznávaný karlovarský lékař provedl jako první vědecký rozbor minerální vody, zasloužil se o vzájemnou harmonizaci pitné a koupelové kúry, doporučil pití vody u pramene (zde má voda prosycená CO2 daleko větší účinek) a zavedl vycházky jako součást terapie. Také se zabýval individuálním léčením podle diagnózy pacienta.

V 19. století byla lázeňská léčba rozšířena o dietní stravování a začala využívat v co nejširší míře i další přírodní léčivé zdroje (slatina, rašelina, CO2), to vše pak ve 20. století doplnily masáže a ostatní léčebné procedury.

Současná lázeňská léčba kombinuje tradiční léčebné postupy s nejnovějšími trendy moderní balneologie.